Převálcují chudí a přehlížení lidi z velkoměst?
Petr Šimíček, zakládající partner fondu Valori
Legendární graf připomínající slona byl vytvořen proto, aby ukázal, jak se vyvíjel reálný příjem ve světě za 20 let mezi lety 1988 až 2008. Analýza dat z doby po roce 2010 pak jen potvrzuje, že se až donedávna na „sloním trendu“ nic nezměnilo. Vodorovná osa ukazuje, jak si vedly jednotlivé příjmové skupiny během dvou dekád. Číslo na vodorovné ose označuje percentil. Tak například číslo 5 říká, že daný člověk patří mezi 5 % nejchudších obyvatel naší planety, zatímco číslo 95 znamená, že naopak patří mezi 5 % nejbohatších lidí na naší planetě. Trend nám pak ukazuje něco velmi podstatného: napovídá, proč si nyní na Západě tak málo rozumí bohatí z velkoměst s chudými z venkova anebo z provinčních městeček. Kdyby Vaše životní úroveň stagnovala po dlouhých 30 let a současně byste kolem sebe viděli drastický růst jiných skupin lidí, byli byste taky naštvaní. Asi byste taky měli pocit, že jste přehlíženi, možná ponižováni. Jistě, právě z takového vzteku se rekrutují noví političtí lídři, převážně populisté, kteří těmto skupinám lidí dodají pocit důležitosti a slibují rychlou změnu poměrů. Přeskočme politologickou interpretaci grafu, totiž otázku, zda si tu stagnaci životní úrovně tito lidé zaslouží nebo ne. V politické komunikaci je totiž málo relevantní. Politika namnoze adresuje emoce, pocity.
Zpátky ke grafu. Když půjdeme po křivce zleva doprava, zaujme nás hned, že nejchudších 5 % populace planety si za danou dobu vůbec nepolepšilo. Většinou totiž patří do těch nejchudších částí planety, které sužují války, epidemie, a podobně. Nejvíce z nich žije v subsaharské Africe.
Od 10. percentilu se ale křivka drasticky mění: skupiny lidí mezi 10. až 70. percentilem si mimořádně polepšily. Jedná se o miliardy lidí z rozvojových zemí především v Asii – například Číny nebo Indie, kteří utekli z chudoby a výrazně si v daném období polepšili. Většinou jsou na západní poměry stále ještě chudí, ale jejich životní úroveň se nepředstavitelně zvedla.
Od zhruba 70. percentilu do 90. percentilu se v grafu cosi mění: najednou růst životní úrovně není tak dramatický. Proč? A kdo jsou lidé, jichž se to týká? Žijí především v bohatých částech světa, zejména v USA a Evropě, a patří, dalo by se říct, do nižší nebo nižší střední třídy. Jejich životní úroveň se za posledních 30 let příliš nezměnila, ba občas dokonce v průměru klesla. Jsou to dělníci v továrnách, lidé ve službách, prodavači a podobně. Říká se jim modré límečky.
Sloní graf pak ovšem začíná znovu růst. Zobrazuje příjem profesionálů z měst vyspělého světa – finančníků, právníků, technologů, programátorů. Reálné příjmy nejbohatších lidí rostly stejně rychlým tempem jako rozvojový svět. A to přesto, že většina těchto profesionálů pochází ze Západu, jehož ekonomický růst daleko zaostával za rozvojovým světem.
Jen krátké zamyšlení nad sloním grafem, nám dá lépe pochopit, proč je ve vyspělém světě, v USA a Evropě, tak obtížné přijmout dvacetiletou letou stagnaci životní úrovně a proč je tak snadné cítit se „přehlíženým outsiderem“. Česká republika byla donedávna specifická. Komunisté ji zanechali v tak zbídačeném stavu, že několik desítek let jsme rostli v reálných příjmech rychleji než ostatní země bez totalitní minulosti. To obrousilo hrany sociálního napětí, jelikož v reálných příjmech rostla i ona „přehlížená skupina“ obyvatel. Ekonomové tomu říkají ekonomická konvergence nebo efekt dohánění. Tím, jak jsme se přiblížili v životní úrovni našim západním sousedům, však dnes vzniká ve společnosti úplně stejné pnutí jako všude jinde – pnutí mezi „modrými límečky“ a profesionály z velkých měst. Současná podoba a argumenty, jimiž cílí na voliče „Babišovci“ nebo „Okamurovci“ jsou toho skvělým příkladem.
Proč ale tato skupina „přehlížených“, ať už kdekoliv na Západě, nedosahovala tak dlouho na navyšování reálných příjmů jako ostatní sociální skupiny? Může za to zdanění, krize vzdělání nebo odklon od průmyslu ke službám a vzdělanostní ekonomice? Ano, může. Troufnu si ale tvrdit, že většina těchto jevů je spíše důsledkem než příčinou této situace. Hlavním viníkem je totiž milované i zatracované slovo „globalizace“. Od 80. let technologie pokročily do fáze, kdy nebylo obtížné vzít kapitál, koupit, dovézt a smontovat výrobní stroje v rozvojové zemi, zaučit místní dělníky a hotový výrobek opět dovézt zpět. Všechny tyto útrapy se vyplatily díky zanedbatelné ceně práce a také omezeným regulatorním předpisům. Postupem času se tato metoda natolik rozšířila, že většina průmyslových odvětví byla takto „outsourcována“ mimo vyspělé ekonomiky. Výhod bylo obrovské množství. I když se tiskly peníze ve velkém, inflace byla relativně malá díky klesajícím nákladům práce. Miliony lidí v rozvojovém světě začaly pracovat ve výrazně důstojnějších podmínkách a pobíraly vyšší mzdy a na Západě se uvolnilo mnoho pracovníků z nekvalifikované a málo efektivní práce do jiných oborů.
A ejhle, zde začíná problém – oněm milionům lidí na Západě to nepřineslo prakticky žádný růst životní úrovně. S tím, jak globalizace postupovala, bylo stále více oborů možné outsourcovat a nad modrými límečky na Západě neustále visel Damoklův meč v podobě konkurence stamilionů potenciálních pracovníků z rozvojového světa. To stlačovalo růst jejich mezd, který v reálném vyjádření nebyl prakticky žádný. Mnohé do té doby rozvojové země si postupně osvojily dovezené technologie a v mnoha ohledech začaly samy vyrábět a exportovat zboží na Západ. Nejprve výrobky s nízkou marží, postupně ale kvalita a technická vyspělost rostla. A tím se dostalo pod tlak stále více a více lidí z oné „přehlížené“ skupiny modrých límečků.
Česká republika je opět díky své historii specifická. Nejprve z outsourcingu jednoznačně těžila. Německé a mnohé další firmy využívaly pracovní síly, sice o něco dražší než v rozvojovém světě, ale současně těžily z dobré infrastruktury, zručnosti místních obyvatel a geografické blízkosti. Postavily zde celou řadu „montoven“, náročných na pracovní sílu. Jak jsme postupně bohatli, stali jsme se vůči ostatním zemím v nákladech práce nekonkurenceschopnými, proto dnes v daných montovnách pracují dovezení pracovníci z východu. Jinak už by většina montoven zanikla. V nové situaci brzy začneme mít podobné problémy jako jiné západní země. Obrovsky třaskavá bude pravděpodobně situace v automobilovém průmyslu, kde cena práce je již vysoká, přitom tradice a kvalita produktu byla se vstupem do éry EV zcela smazána a přístup na trhy surovin a jejich zpracování (např. lithium) jsou omezené a nákladné.
Takový narativ byl platný ještě do roku 2019. Jenže, jak to často v životě, ale i geopolitice a ekonomice bývá, objevily se tři černé labutě (zcela neočekávané nové skutečnosti).
Pandemie Covid-19 ukázala globální ekonomice, že obchodní vztahy podmíněné dopravou přes celou planetu jsou výrazně křehčí než ty, které jsou blíže. Podnikatelské koncepty jako rychlá obrátka zboží bez zásob na skladě vzaly rychle za své stejně tak jako závislost na mnoha dodavatelích z různých částí světa bez možnosti je rychle nahradit. Kromě toho se potvrdilo, že země budou stejně jako v minulých krizích vždy preferovat svoje zájmy. Závislost na dodávkách základního zboží tak mnohým způsobila vrásky na čele. Z tohoto důvodu, i přes to, že se jedná o velmi neefektivní způsob struktury ekonomiky, se začala ve velkém prosazovat idea, že některá odvětví by z bezpečnostních důvodů měla zůstat doma. To nahrává modrým límečkům, protože je a bude velká poptávka po jejich práci.
Druhou černou labutí je válka na Ukrajině. Z pohledu České republiky se jedná o zásadní věc, z pohledu globální ekonomiky ale jde o válku mezi dvěma ekonomicky zaostalými zeměmi. Nicméně i zde platí, že závislost v jakémkoliv článku hospodářství byla ze dne na den prokletím pro dovážející zemi. Nákladový šok způsobený zvýšenou cenou elektřiny a plynu u nás je toho smutným důkazem. A najednou je tady znovu stejný imperativ. Strategická odvětví by, pokud možno, měla zůstat doma, a to „za jakoukoliv cenu“. Z globálního pohledu je obchodní válka USA s Čínou mnohem významnější. Ale i z té plyne, že strategické odvětví mají zůstat doma. Pro modré límečky skvělá zpráva. Oba faktory, Covid-19 a rostoucí mezinárodní napětí bychom mohli dohromady pojmenovat jako deglobalizaci.
Vzpoura „chudých a přehlížených“ modrých límečků se zdá být dokonána třetím faktorem, který je nejmladší ze všech. Naprosto šokujícím pokrokem na poli umělé inteligence (AI). Oproti expertům z měst modré límečky daleko více pracují „rukama a nohama“ a využívají ty funkce našeho mozku, které jsou pro AI stále obtížně dosažitelné: orientace v prostoru, rychlá reakce na měnící se vlivy, a podobně. V seznamu odvětví a povolání, které budou nejrychleji nahrazeny AI, se pravidelně objevují IT profese, práce v médiích a reklamě, finance, práce v oblasti zákaznických služeb a právní služby. V oblasti veřejných služeb bude možné nahradit drtivou většinu úřednické agendy na všech úrovních. Často zmiňovanou oblastí je i školství, kde role učitele by měla být omezena na roli mentora, který nebude muset připravovat učební texty, opravovat testy a mnoho dalšího, což znamená, že mentorů bude potřeba patrně méně. Mnohem méně zasáhnutou skupinou lidí budou nejspíš dělníci v továrnách, pekaři, kuchaři, zemědělci apod. Profese, které se shlukují ve velkých městech, budou pravděpodobně zasaženy jako první a v nejvyšší míře. Rozvoj AI je bezprecedentní situací, která podkopává způsob, jak jsme dosud viděli svět.
Vraťme se však ke grafu ze začátku článku. První dva faktory, tedy Covid-19 a rostoucí mezinárodní napětí (dohromady deglobalizace) by měla vést k tomu, že lidé od 75. po 85. percentil začnou mít výrazně vyšší nárůst příjmů než ostatní. Dopad třetího faktoru (AI) je obtížnější odhadnout. Měl by vést k tomu, že pokles životní úrovně by nejprve měli pocítit skupiny mezi 85. – 90. percentilem, tedy juniornější odborníci. Později, až se bude AI dále vyvíjet, měly by být zasaženi i ti z 90. – 95. percentilu. Všichni s vysokými příjmy, které najdeme nad 95. percentilem jsou vlastníci kapitálu, nemovitostí a investoři do akcií. Těm by AI by neměla ublížit, spíše naopak, efektivita bude vyšší. Tím ale jistota končí. Zatímco přesun modrých límečků k profesionálům je obtížný a zdlouhavý, opačným směrem by to nynějším profesionálům mělo jít o něco rychleji. To ale neznamená, že rychle a bezproblémově. Vypadá to, že pro stávající modré límečky by měla vyvstat nová konkurence. Jediné, co proto vím, že v následujících letech to bude pro nás pro všechny více než zajímavé.